České národní listy
leden – březen 2022
Od republiky k novému protektorátu?
I. Stopa nečasovská
Vlastizrádné elity – původci katastrof Slovanů v dějinách
Jiří Jaroš Nickelli, Spol. L. Svobody Brno
Slovanské země a slovanské státy v dějinách byly vždy ohroženy jednak zvenčí, a jednak zevnitř. Vnější nepřátele dobře známe, v drtivě většině případů to byly germánské národy a germánské státy. Mnozí analytikové však často ponechávají ve stínu vnitřní příčinu neúspěchů a pádů slovanských států. A to politické zrady vlastních předáků těchto států. Byla to jejich zaprodanost cizím mocnostem, která vždy v dějinách vedla jednak k sporům a válkám slovanských zemí proti sobě, a jednak úplnému pádu slovanských zemí do cizí poroby. Máme na to v dějinách celou řadu odstrašujících příkladů.
Tak například Polabské Slovany, kteří osídlili rozsáhlá území pozdějšího Německa, nezničily pouze německé a dánské okupace. Zničily je též neustále spory a války mezi sebou samými – Obodritů, Ratarů, Lužických Srbů, a jiných. Nedosáhli sjednocení, jako pozdější Poláci a Čechové.
Totéž se týkalo pádu Velké Moravy, která nesjednocena a rozbíjena vnitřními spory mezi Veligradem, Nitrou a Blatenským Bělehradem, padla pod soustředěným náporem Uhrů, a již nikdy se nevzpamatovala ke státnosti (dnes ji chtějí někteří Moravané nahradit rozbíjením dnešního českého státu).
U Poláků to bylo obdobné. Původní polská jednota byla narušena konáním šlechty, jež zvala cizí panovníky, naposledy panovníky saského augustovského rodu, a výsledek? Trojí dělení Polska a dočasný zánik polského státu. Zde jsou též kořeny sporu mezi polskou a ruskou šlechtou, za kterou zaplatily oba národy nezměrnou cenu, a tragický spor, který de facto zdědily oba dnešní státy. Lid obou zemí si nepřál být v nepřátelství, ale státní elity ano! A v tomto politickém stavu je zakopán pes i současných tragických rozporů mezi Polskou a Ruskem, sporu, který nesmírně vážně ovlivňuje existenci všech slovanských států.
Dalším odstrašujícím příkladem je slovanský Balkán. Od počátku průniku slovanských kmenů a pozdějších národů Bulharů, Srbů, Chorvatů, Slovinců, Makedonců byly jejich dějinnými syndromy nejen boje s okolními nepřáteli – s Avary, Uhry, Turky, s Germány, s Albánci a jinými, ale též boje vnitřní, trvající často celá staletí. A kdo vedl tyto boje? Jejich elity, nikoli prostý lid (byly situace, kdy lid byl nabádán nebo přinucen k bojům za své elity). Sjednocování těchto národů bylo vždy následkem obrany proti vnějším nepřátelům – proti Byzanci, proti Uhrům, pak po staletí proti Turkům, někdy proti Albáncům, jindy byli Albánci jejich spojenci proti Turkům, atd.
Proto nakonec vznikla Jugoslávie – a proto byla též zničena poštváním elit sjednocených národů Západem, a zejména Němci, proti sobě.
Alexandrova královská Jugoslávie měla celou dobu rozpory, které rozdmýchali ustašovci, vzniklí kde jinde, než ve Vídni, a ke kterým pilně přikládali její nepřátelé Němci, Uhři, Italové a Albánci. Nakonec Alexandra zavraždil nikoli Ital nebo Němec, ale Makedonec ustašovské tlupy, placené fašistou Mussolinim a vycvičené v Maďarsku...
Rozbití dnešní Jugoslavie, tak pevné za vedení Josipa Broze Tita, by nebylo možné bez vnitřních zrad jeho nástupnických elit, které president Miloševič nedokázal zvládnout a sám se stal obětí jejich zrad. A zase pilně přikládaly germánské elity počínaje Hansem Dietrichem Genscherem a konče Klausem Kinkelem. Byla to jejich státoprávní podpora separace Slovinska a Chorvatska, jež nastartovala bratrovražedné spory ničitelů Jugoslavie. Byla by však nemožná bez vnitřní zrady ustašů, bosenských muslimů a ostatních separatistů uvnitř země. Došlo i k bezprecedentnímu fašistickému útoku NATO na zbytkovou Jugoslávii a výsledek? Salámová taktika trhání země na státečky podle hesla "Rozděl a panuj" slaví odporné hody.
Roztržení zbylé federace na Srbsko a Černou Horu a uloupení Kosova, s etnickou genocidou Srbů nemající obdobu od II. světové války. S genocidou, srovnatelnou jen s genocidou Arménů v Arcachu (Náhorním Karabachu).
A Evropská unie? Místo aby chránila, jak Srby tak Chorvaty před genocidou se strany muslimstva, tak obvinila Srby jako jediné viníky a válečné zlosyny, přičemž správně měli v Haagu na lavicích obžalovaných sedět ustašové, a jejich zahraniční mecenáši. Přitom jediný souzený chorvatský generál Gotovina byl osvobozen, zatímco Srb Mladič je žalářován...jen, protože je Srb! A Miloševič musel být posmrtně rehabilitován...
Totéž platí o Srbsku uloupeném Kosovu, kdy pozdní ferdyšovský soud nad bandity tzv. UCK – "albánské osvobozenecké armády", zjevně neodhalí pozadí zločinů páchaných těmito bojůvkami na Kosovu. Zde je nutno poukázat na dvojí metr EU ve vztahu ke Kosovu na jedné straně a ke Krymu na straně druhé. Zatímco uloupení Kosova proti právoplatné rezoluci Rady Bezpečnosti OSN č.1244 EU pokrytecky schvaluje, právoplatné připojení Krymu k Ruské federaci podle ústavních pravidel a platného referenda lidu Krymu nazývá lživě anexí!
"Nepřítel bolševismu EU" zde paradoxně hájí Chruščovův lup. Jaká ironie dějin.
Totéž se týká dnešní Ukrajiny a bratrovražedné občanské války na Donbase, nemožné bez zrad banderovských majdanovských trup.
To vše ovšem by nebylo možné bez útoku na záštitu Slovanů nejen na Balkáně. Bez útoku na bývalý SSSR , nyní Ruskou federaci, Ukrajinu a Bělorusko.
Zde byla, podle mne, příčinou pádu Sovětského svazu v první řadě státoprávní politická zrada vlastní elity – zrada gorbačovsko – jelcinovských elit. Bylo to především rozbití SSSR nejdříve na SNS – "Svaz nezávislých států" a bělověžské dohody, které to zpečetily. Rusko se samo rozdělilo zradou svých tehdejších elit ze Svazu svobodných republiky na trojstátí s přičleněnými jižními republikami, a to byl tehdejší konec globálně politické dominance ruské velmoci. Naštěstí pro Rusko i pro slovanský svět pouze dočasný konec.
Nebudu tu podrobněji rozebírat Gorbačovovu katastrofickou geopolitiku, kdy povolil slibům Západu, že prý nebude rozšiřovat NATO na východ. Za souhlas se sjednocením Německa, který znamenal jím nečekanou (?) katastrofu pro "celý evropský dům", jak on to idealisticky nesmyslně nazýval. Znamenalo to zničení Varšavské smlouvy a Drang NATO na Východ. Jak praví Aristoteles, byl zde výsledek učitelem hlupáka, ne–li zrady Gorbačova.
Nástup presidenta Vladimira V. Putina znamenal zásadní obrat této katastrofální pozice. A to je též příčina neutuchajících útoků Západu a jeho otrockých federátů na jeho osobnost a na současnou pozici Ruské federace.
Útoků, mezi nimiž dnes figuruje maličké Česko na jednom z předních ostudných míst, jako ubohá "myš, která řvala". Můžeme jen doufat, že pan president Zeman, který moudře státnicky zhodnotil současné dění u nás, dá svým příkladem podnět našim realitou nepolíbeným předákům, kteří – ať již vědomě či nevědomě – páchají faktickou zradu na slovanské vzájemnosti, podnět pro změnu jejich postojů. A jak to říkají katolíci, "pro roztržení svých rouch a kajícnou cestu do Canossy rusko–českých vztahů". Pokud naši předáci setrvají ve svých elitářských, ničím neodůvodněných pozicích, pak strhnou nejen na sebe, ale i na celý národ krutou pomstu Historie. Historie, která není jen učitelkou, ale také přísnou vychovatelkou, jež hlupáky a zrádce udeří pořádným kyjem do nenapravitelných hlav.
Kancléřka A. Merkelová se vměšováním do našich vnitřních záležitostí zasloužila o proněmeckou orientaci naší zahraniční politiky
Z projevu B. Posselta na 63. sjezdu „sudetoněmeckého landsmanšaftu“, Norimberk, květen 2012:
„Jsme šťastni, že také na spolkové úrovni se něco pohnulo. A také za to děkuji Tobě, Horste, Tvé houževnatosti, o které se v Německu začíná mluvit. S vytrvalostí také naléháš na to, aby Spolek (SRN, pozn. red.) své povinnosti vůči nám, sudetským Němcům, plnil. Tobě můžeme děkovat, že zřízení Sudetoněmeckého muzea v Mnichově je v koaliční smlouvě. Nyní musí po slovech následovat skutky, milá spolková vládo! Já jsem velice vděčen, strašně šťasten, že spolková kancléřka před několika týdny při pouze čtyřhodinové návštěvě Prahy, kde se muselo především jednat o otázkách euro a měny, přesto vyslovila naše přání o přímých rozhovorech. Pofalla, ministr kancléřského úřadu, to v jednom dopisu, za který při této příležitosti děkuji, výrazně uvedl. Spolková kancléřka nám sdělila, že vidí nadějně, že v příštích letech budou uskutečněny kroky směrem k dialogu. Za to děkuji spolkové kancléře, že v tomto poskytla podporu bavorskému patronovi.“
Dále B. Posselt uvedl: „. Jeho projev (Petra Nečase) byl nejen proněmecký, ale také silně křesťanský. Byl to projev křesťanského Evropana v tradici Roberta Schumanna, Konráda Adenauera a Alcide de Gasperi. Proto jsme potěšen, že křesťanští demokraté z ČR jsou zde zastoupeni oběma svými stranami. A také sociálně demokratická opozice v ČR má zde zastoupení paní Michaelou Marksovou–Tominovou, zač jsem velmi povděčný. Premiéra populisticky nekritizovala, nýbrž se za něj postavila. Věřím, že je jedinečná příležitost, že dochází k široké dohodě evropských demokratických kruhů dělat to, co Nečas uvedl na konci svého projevu a co považuji za mimořádně důležité. Neřekl dějiny přenecháme historikům – v tom smyslu se již dříve vyjádřil, ale jiní to říkávají ještě dnes. On výslovně uvedl, že je to začátek dialogu, při kterém nesmí být nic vynecháno a při kterém všechna témata mají přijít na stůl. Postupně v dlouhém a trpělivém procesu mají být řešena. To je ta naděje, jíž obě strany nyní s nadšením mají využít.“
Projev předsedy vlády, Petra Nečase, před poslanci Bavorského zemského sněmu, 21. února 2013
21. 2. 2013 11:11
Předseda české vlády Petr Nečas vystoupil před poslanci Bavorského zemského sněmu. Ve svém projevu vyjádřil politování nad poválečnými křivdami způsobenými vyháněním Němců z Československa.
Vážená paní předsedkyně zemského sněmu,
vážený pane ministerský předsedo,
vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci,
vážené dámy a pánové,
vážení krajané a bývalí spoluobčané,
je pro mě ctí být prvním představitelem České republiky, který dostal možnost vystoupit v Bavorském zemském sněmu před Vámi, zástupci bavorských občanů. Jsem si vědom zvláštní zodpovědnosti i očekávání, které jsou s tímto okamžikem spojeny, a to jak na bavorské, tak na české straně. Chci proto tuto příležitost využít k tomu, abych hovořil o tématu, které je možná na první pohled stranou hlavní pozornosti, ale má v současné době velký význam. Zaměřím se na otázku identity v česko–bavorském sousedství v dnešní Evropě.
Je to téma, pro které jsem se rozhodl ze dvou důvodů. Za prvé jsou málokteré dvě země tak úzce propojeny společnou historií, kulturní spřízněností i tisíciletou duchovní tradicí jako Čechy a Bavorsko. Za druhé je zřetelné, že se ani dnes na cestě k nalezení vlastní identity neobjedeme jeden bez druhého. Náš vzájemný vztah se zdá být vztahem osudovým, plným inspirace a obohacení, ale i traumat a předsudků.
Dříve než se budu otázce identity v česko–bavorském sousedství věnovat, dovolte mi krátce zmínit příležitost, u které zde před Vámi vystupuji. V těchto dnech vykonávám návštěvu Bavorska, na kterou mě pozval předseda bavorské vlády Horst Seehofer.
S potěšením opětuji návštěvu navazující na naše první jednání v Praze v roce 2010, kde jsme učinili vpravdě historický krok a vyjádřili životní zájem obou zemí na všestranném rozvoji vzájemných vztahů respektujícím společné kořeny i sdílené hodnoty. Každá cesta začíná prvním krokem, který ale bývá nejtěžší. Je proto na místě poděkovat panu předsedovi vlády Horstu Seehoferovi za jeho odvahu i přesvědčení, že Češi a Bavoři jsou schopni a ochotni společně a otevřeně pohlížet nejen do budoucnosti, ale i do minulosti.
Do Bavorska mě přivedl náš společně sdílený přirozený zájem a pocit osobní zodpovědnosti za pokračování přátelských vztahů mezi Čechy a Bavory, stejně jako za rozvíjení strategické spolupráce mezi našimi zeměmi. Společná minulost nás zavazuje pracovat pro společnou budoucnost.
Otázka identity člověka či společenství představuje v současné době nelehké téma. Tradiční zemské a národní identity jsou zdánlivě zpochybňovány jak vznikem nadnárodních společenství, tak objevením nejrůznějších skupinových identit. Přesto jsem však přesvědčen, že hledání vlastních kořenů, společenství, s nímž se cítíme spřízněni, zůstane člověku vždy vlastní. Vlastní identita není něčím, co bychom si mohli bez dalšího vybírat, nebo co by mohlo být určeno politickým rozhodnutím. Vyrůstá z kultury, historie a duchovních tradic, v nichž jsme vychováváni a v nichž žijeme. Právě sousedství našich dvou zemí bylo odedávna prostorem, v nichž se tyto tradice a kulturní vazby velmi úzce stýkaly a často propojovaly v jedinečný celek.
Na prahu historické doby byly obě země postupně obývány jedním lidem – keltskými Bóji, jejichž odkaz se dodnes zrcadlí v názvech Bavaria a Bohemia.
Hranice, která později společné území rozdělila, byla vymezena v ranném středověku a v této podobě existuje v hrubých obrysech dodnes. S výjimkou historického Chebska bychom ji mohli označit za jednu z nejstarších v Evropě. Po většinu času však nebyla místem, které by naše předky oddělovalo. Naopak díky své propustnosti se stávala místem vzájemného setkávání a obohacování, počínaje oblastí duchovní.
Z Bavorska do českých zemí tak od 8. století pronikalo křesťanství. Právě tudy v r. 845 putovalo 14 českých vladyků do Řezna, aby se zde nechali pokřtít. Není proto náhodou, že v r. 895 podřídil kníže Spytihněv území Čech církevní diecézi v bavorském Řezně. Působení řezenského biskupa Wolfganga může Praha děkovat za zřízení vlastní diecéze, pražského biskupství, stejně jako za jeho pozdější převedení pod správu mohučského arcibiskupství. Odtud pramení obliba svatého Wolfganga v západních Čechách, projevující se v množství zasvěcených kostelů, jakož i oblíbených poutí. O několik století později směřovaly křesťanské vlivy i z Čech do Bavor. V 18. století se na obou stranách Šumavy začaly na mostech objevovat sochy Jana Nepomuckého, který je naším společným zemským patronem a symbolem kulturního prostoru Čech i střední Evropy. Po staletí také putovali z Čech poutníci do Pasova a Altöttingu a z Bavor na Svatou horu u Příbrami. Ještě dnes lze v mnoha bavorských kaplích a selských staveních spatřit sošku Panny Marie Svatohorské a v Čechách naopak obrazy pasovské madony. Společní světci, jejich uctívání a poutě tak byly svorníkem všedních dnů a svátků generací našich předků, českých i německých.
Norimberské městské právo se ve středověku stalo vzorem pro řadu českých měst, na jejichž zakládání se často podíleli i noví obyvatelé přicházející z německých zemí včetně Bavorska.
Tím byl umožněn rozvoj obchodu a předávání dovedností na cestách mezi Prahou, Norimberkem a Řeznem. Tady najdeme kořeny nebývalého kulturně civilizační vzestup. Za vlády Lucemburků začali čeští panovníci přikládat strategický význam severní části dnešního Bavorska, především Horní Falci, která se sítí českých enkláv pod názvem „Nové Čechy“ měla stát mostem mezi Čechami a Norimberkem.
Osudy obou Falcí se protnuly s českými dějinami znovu v roce 1619 volbou Friedricha Falckého českým králem. Následovala zničující Třicetiletá válka, po jejímž skončení se mohla naplno rozvinout barokní kultura. Území Čech a Bavorska se spojila v jeden společný kulturní prostor, jemuž v Čechách vtiskla viditelnou podobu svou geniální architekturou hornobavorská rodina Dietzenhoferů a v Bavorsku zase chebský rodák a český Němec Balthasar Neumann. V 18. století, kdy barokní skvosty architektonické byly doplněny i o skvosty hudební, působila také řada českých hudebníků ve dvorních orchestrech ve Wallersteinu, Oettingenu či Mnichově.
Tehdy byly také učiněny pokusy o sjednocení tohoto prostoru i politicky. V roce 1741 se kurfiřt Karel VII. Albrecht Bavorský nechal v Praze korunovat za českého krále a neúspěšně se pokusil ovládnout Čechy. V roce 1778 po vymření starobavorské větve Wittelsbachů se naopak císařovna Marie Terezie neúspěšně pokusila připojit Bavorsko.
Do 19. století vešly Čechy a Bavorsko sice jako oddělené útvary, avšak společné hodnoty a identita byly nadále posilovány. Obě země se staly kolébkou průmyslové tradice, zejména pak sklářského umění a – samozřejmě – výroby piva. Bavorsko pro nás představovalo také významnou inspiraci politickou. Nejeden český liberál tehdy s oblibou sáhl po Augšpurských novinách.
Parlamentní ústavní systém zavedený v Bavorsku jako v jedné z prvních zemí v Evropě se u nás stal vzorem pro demokratické hnutí završené revolucí 1848/49. Mnichov se navíc etabloval jako město umění a na zdejší akademii studovala v druhé polovině 19. století řada našich významných umělců, Čechů i Němců.
K podstatným změnám došlo po roce 1918, kdy byla v Bavorsku vyhlášena republika, která brzy čelila zásadním politickým a ekonomickým problémům a nakonec padla, spolu s celou Výmarskou republikou, za oběť nacismu. Byl také založen československý stát, který i přes své demokratické parlamentní uspořádání s sebou vzal do vínku národnostní napětí, které se nakonec stalo záminkou pro nacistickou agresi a rozbití československé státnosti. Pro většinu Čechů toto rozbití dodnes symbolizuje právě město Mnichov, kde byla v září 1938 podepsána dohoda, která znamenala nejen pro nás nástup vlády teroru a násilí. Tento krok předznamenal na dlouhou dobu krizi společné identity založené na duchovní tradici a kulturní spřízněnosti.
Jedním z jejích posledních světlých okamžiků bylo uvedení původně dvojjazyčné veselohry Čech a Němec z pera Jana Nepomuka Štěpánka ve Stavovském divadle v roce 1936, v níž Němci hráli česky a Češi německy. Byl to velkolepý počin, který se v dlouhé historii nesnadných česko–německých kulturních vztahů už nikdy neopakoval.
Naše identita v tomto prostoru nadále byla dominantně odvozována od etnického původu a jazyka, které se však stávaly nepřekonatelnou bariérou a nástrojem izolace. Koncepce vlasti omezené jen na jeden, vlastní národ pak znamenala nejprve v roce 1938 ztrátu domovů pro mnoho Čechů a následně v roce 1945 po ukončení válečného běsnění také pro téměř všechny naše německé spoluobčany.
Pro prostor, ve kterém po staletí žili Češi, Židé a Němci vedle sebe, bylo celé toto období s odstupem nejtragičtější periodou, která zasáhla několik generací lidí na obou stranách hranice.
Naplno jsem si rozsah této tragédie opět uvědomil při včerejším uctění památky obětí v bývalém koncentračním táboře Dachau, který je jedním ze symbolů masového nacistického vraždění. Když jsme si připomínali oběti z českých zemí a vyjadřovali respekt přeživším, mysleli jsme na jména jako Josef Čapek, kardinál Josef Beran nebo biskup Štěpán Trochta, ale také na Maxe Mannheimera nebo faráře ze Zadní Zvonkové Engelmara Unzeitiga, kterého jeho spoluvězni nazývali Andělem z Dachau, františkánského mnicha z kláštera v Moravské Třebové Petruse Karla Mangolda, pražského augustiniána s česko–německými kořeny Augustina Schuberta či pátera Antona Geberta, který zde našel smrt za projevy spoluúčasti s českými kněžími, kterým poskytoval duchovní útěchu v pražské Pankrácké věznici. Na čestnou památku kněží z českých zemí, bez ohledu na to, zda českého či německého jazyka, kteří pro svou víru a odpor vůči totalitě trpěli, jsem také včera položil věnec u základů lágrové kněžské ubikace. Bohužel nemohu nyní vyjmenovat onu dlouhou řadu všech českých, židovských a německých obětí z českých zemí, kteří prošli Dachau. Naše upomínka však patří každé z nich. Nikdy nezapomeneme na jejich hrdinství a na odhodlání riskovat i vlastní životy v boji proti rasovému a nacionálnímu teroru.
Po válce byl příhraniční region na dlouhá desetiletí zcela vykořeněn, jeho identita byla ke škodě Čechů i Němců násilně změněna. České pohraničí převzal po válce stát a osídlil ho lidmi, kteří tam přicházeli v nejistotě, zda tam jednou nepřijde někdo místo nich.
Pohraniční krajina ztratila paměť, zanikla kultura, mnohé architektonické památky byly zničeny. Města přišla o svůj pestrý, mnohonárodnostní a mnohojazyčný charakter. Nenávratně byla zdevastována průmyslová i zemědělská výroba. Lidé na české straně hranice nepociťovali touhu interpretovat dějiny jinak, než jim byly předkládány. Kdysi bohaté regiony se staly periferií, zdejší lidé byli komunistickou propagandou pravidelně strašeni západními revanšisty.
Do Bavorska přišly milióny našich bývalých německých spoluobčanů, kteří se významně zasloužili o jeho ekonomický rozkvět i vynikající životní úroveň, kterou má dnes. Nezapomínáme ani na to, kolik českých exulantů našlo svůj domov v období 1948–1989 v Mnichově a jeho okolí, ani na to, že po stažení železné opony odtud vysílalo Rádio Svobodná Evropa, pro mnohé v Československu jeden z mála mostů do svobodného a demokratického světa.
Rok 1989 přinesl pád železné opony a s ním spojenou úlevu. Totalitu přes noc vystřídala demokracie, stereotypy se ale měnily pomaleji než oživování sousedství. Bylo třeba vytvořit přeshraniční vazby a dát sousedství nový obsah, neboť původní již neexistoval. Navazování vzájemných kontaktů také naráželo nejen na bariéru jazykovou, ale i na vzájemnou neznalost mentalit a kultury. Na druhou stranu, hranice konečně přestala Čechy a Bavory rozdělovat a stala se opět místem setkávání a aktivit, které tomuto prostoru začaly vracet jeho původní významy. Lidé z řad třetí generace místních obyvatel pak často spolu s bývalými německými spoluobčany a jejich potomky dodnes navracejí regionu jeho staro–novou identitu. Opravy církevních památek, turistika, partnerství měst a škol, či nejrůznějších spolků jsou typickým příkladem mnoha iniciativ, z nichž se vyvinula neformální setkání a nová přátelství. Všem těmto lidem na obou stranách hranice patří moje poděkování.
Úkolem nás politiků je vytvářet pro dobré sousedství podmínky. Jedním z nejvýznamnějších kroků tímto směrem, kterým jsme se pokusili pojmenovat minulost, a zbavit ji tak politických ale i lidských emocí, byla Česko–německá deklarace z roku 1997. Ta připravila půdu pro občanský dialog a odborný diskurs mezi Čechy a Němci. Neméně významným krokem pak bylo prohlášení české vlády ze srpna 2005, kterým odsoudila tehdejší paušální nazírání na naše bývalé německé spoluobčany a omluvila se za příkoří, které československé orgány způsobily německým odpůrcům nacismu, již si za své postoje během války naopak měli zasloužit naše uznání. Třeba přitom zdůraznit, že česko–němečtí odpůrci nacismu pocházeli jak z řad levicového, tak i konzervativního a křesťanského odboje.
Omluvy vyslovené představiteli demokratického Německa všem národům za to, co jim způsobil nacismus, i vše, co bylo řečeno z české strany k odsunu a našim bývalým spoluobčanům, otevírá dveře k novému soužití a k věcné diskusi o minulosti a jejímu pochopení. Máme–li v této zkoušce obstát, měli bychom být upřímní. Litujeme, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Jsme si přitom vědomi zásadního přínosu německy mluvících obyvatel českých zemí pro hospodářský a kulturní rozvoj tohoto prostoru v celé jeho historii. Je ale nadevší pochybnost jasné, že se nemůžeme vrátit do doby před 80 lety. Musíme si přiznat, že můžeme napravit jen velmi málo z toho, co špatného se v dějinách stalo. Hledání společné interpretace dějin poskytne morální satisfakci, předválečné majetkové poměry však není možné obnovit.
Když jsem přijížděl do Bavorska, přemýšlel jsem o pozitivních inspiracích pro česko–bavorský dialog. Především chci potvrdit, že Bavorsko a všichni jeho občané jsou v České republice vítanými partnery. Jsem rád, že po jednání s ministerským předsedou Horstem Seehoferem mohu s radostí oznámit, že se nám česko–bavorský dialog podařilo posunout vpřed a dát mu hlubší rozměr reflektující naši tisíciletou společnou historii.
Kromě pravidelných jednání na naší úrovni považujeme za důležité zahájit a udržovat intenzivní parlamentní dialog, který by mohlo doprovázet ustavení společné parlamentní česko–bavorské skupiny. Chceme rovněž napomoci širšímu povědomí o společné duchovní tradici a kulturní sounáležitosti ve veřejnosti. Společná česko–bavorská zemská výstava na obou stranách hranice by mohla tomuto účelu vhodně posloužit a podpořit zájem nacházet v historii materiál, který nás spojuje, a nikoli rozděluje. Věnujme se reflexím soužití a vzájemným inspiracím v našem regionu. Nedílnou součástí tohoto procesu by měla být podpora témat regionální historie jak v práci česko–německé komise historiků, tak v odborných institucích. Vidím velký potenciál v nově vzniklé Nadaci Chebský les, v Česko–německém Fondu budoucnosti a Česko–německém diskusním fóru, jež se věnuje jak tématům míst společné paměti, tak aktuálním tématům našich vztahů. Uvítal bych v těchto institucích akcent věnovaný česko–bavorským vztahům. Budeme také nadále podporovat Collegium Bohemicum, které se aktivně věnuje projektům tematizujícím česko–německé a bavorské soužití.
Chceme–li důsledně a efektivně podporovat sounáležitost v regionu, nesmíme zapomínat na tak obyčejné věci jako je dopravní infrastruktura, hospodářská spolupráce, výuka jazyků nebo duální vzdělávání. Shodli jsme se na doporučení našim ministrům, jak dále postupovat. Velmi jsme v této souvislosti uvítali aktivity řezenské Průmyslové a obchodní komory v Plzni nebo zřízení Bavorsko–české odborné akademie pro cizojazyčná povolání ve Weidenu a věříme, že podobná zařízení budou následovat. Podobně pozitivně hodnotíme vzájemný obchod. Nemusím zmiňovat čísla, pro představu snad jen pouhý fakt, že Bavorsko je pro Českou republiku třetí největší obchodní partner, významnější než třeba Spojené státy americké nebo Francie.
Zahájit chceme novou éru vědecko–výzkumné spolupráce našich špičkových pracovišť zaměřených na moderní technologie, pokračovat hodláme ve spolupráci v energetice. Pouze společně můžeme posílit energetickou bezpečnost obou zemí. Odlišné postoje Německa a České republiky na jadernou energetiku by se neměly stát zátěží pro česko–bavorské vztahy. Reálně hrozící výpadky elektřiny ukazují, že problém energetiky je komplexní, nevyhne se ani Německu nebo Bavorsku, a týká se také přenosových soustav a jejich stability. Jaderná energetika má mimo jiné i v tomto kontextu svůj pozitivní význam. Navíc je zřetelné, že Česká republika samotná má absolutní zájem na maximální bezpečnosti jaderné energetiky. Velkou důležitost přikládáme propojování energetické infrastruktury, zejména v oblasti ropy a plynu.
Dámy a pánové,
Česko–bavorské dějiny nejsou nic jiného než zrcadlo mnohotvárného lidského společenství, které je vytvářelo. S touto optikou se snažme porozumět oné době a na tomto základě posilujme vzájemnou důvěru a přátelství. Ty však nelze nařídit politickými proklamacemi, musí vyrůstat z autentické zkušenosti každého z nás, zkušenosti, která se primárně utváří v každodenním česko–bavorském dialogu, ukotveném v Evropě.
My jsme pro něj v těchto dnech vytvořili nové, mimořádně příznivé podmínky. Zodpovědnost za něj však leží na každém jednom z nás. Nebojme se rozdílných názorů, nových témat nebo překážek, které nás na této cestě čekají. Vytrvejme na ní společně kvůli našim předkům a v zájmu našich potomků.
Děkuji Vám za pozornost.
Platí mluvená verze projevu
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.,k projevu Petra Nečase v bavorském zemském sněmu, 2013, únor
Smělý pokus pana premiéra o novou definici identity českého národa
Slovo identita znamená jednak shodu, totožnost, nezaměnitelnost osobnosti /člověk je identický sám se sebou/, jednak přijetí motivů, hodnot a ideálů od členů skupiny, ke které patří. Identita se vyjadřuje jak slovem já, tak slovem my. Skupinová identita je neoddělitelná od osobní. Člověk se cítí jako příslušník té nebo oné mikro nebo makroskupiny / od rodiny přes party, kluby a spolky až po národ/. Tématu identity se věnoval ve svém projevu na Bavorském zemském sněmu v Mnichově premiér Petr Nečas dne 21.2.2013. Učinil tak neuvěřitelným způsobem. Hledal identitu česko–bavorskou, protože „málokteré dvě země jsou tak úzce propojeny společnou historií, kulturní spřízněností i tisíciletou duchovní tradicí jako Čechy a Bavorsko. Na cestě k nalezení vlastní identity se neobejdeme jeden bez druhého. Náš vztah je osudový, plný inspirace a obohacení, ale i traumat a předsudků. Společná minulost nás zavazuje pracovat pro společnou budoucnost.“ Tolik pan premiér.
Před 20 lety se na nás žádalo zříci se dosavadní identity česko – slovenské a zúžit ji na identitu pouze českou. Marně jsme se dovolávali společných kořenů se Slováky a spolu s nimi sdílených hodnot a osudů od dob Velké Moravy a slavné misie bratří ze Soluně. To pan premiér má dnes pro nás identitu česko–bavorskou a její „předurčenost“ vidí v mnohem větší historické hloubce než byla Velká Morava: v dávném osídlení dnešního českého a bavorského území keltskými Bóji. Pozdější česká vlast se tehdy po nich keltsky jmenovala Boiahaimon, Bojohemum, Bohemia. Bavorská země, podle pana premiéra prý také po Bójích ,získala jméno Bavaria. Ale pozor, do téhle etymologie se panu premiérovi chybička vloudila. Jméno Bavaria nepochází od keltských Bójů, ale od starogermánského kmene Baiovari, Bajuvari, po našem Bavoři. Podle pana premiéra „osudové“ historické sousedství Čechů a Bavorů nelze výstižněji označit než Palackého souslovím „stýkání a potýkání“. Vévodství bavorské, stejně jako franské, saské, švábské, lotrinské se stalo součástí mocné říše východofranské . Karel Veliký i ostatní příslušníci dynastie podnikali feudální výboje k ovládnutí sousedních zemí, přirozeně pod ideologickou záštitou šíření křesťanství . Církevní misie k nám směřovaly z Řezna, Pasova, Salcburku. Panovníci Velké Moravy /Mojmírovci/, velcí věrozvěsti Konstantin a Metoděj, ale i jejich žáci měli s bavorskými kleriky , ozbrojenci bavorských vládců a s vládci samými velmi neblahé zkušenosti. /Viz kterákoli učebnice dějepisu./ Tváří v tvář historii tak pan premiér uvádí v úžas svým dokazováním, že máme s Bavory společnou identitu. V období Velké Moravy je opravdu obtížné takový důkaz podat. Ale snazší to nebude ani později .Bavoři podlehli v soupeření o hegemonii Sasům .Sasové položili základy německé říše, navázali na tradici Karla Velikého a založili středověkou říši římskou, které se od r.1157 říkalo „ svatá říše římská“ a od r.1486 se přidával přídomek „německého národa“. Položme panu premiérovi otázku, zda by tedy ve světle této skutečnosti nechtěl identitu hledat raději v Sasku než v Bavorsku? I se Saskem bylo ovšem mnoho „stýkání a potýkání“, jak můžeme doložit třeba osudem sv. Václava a poté sv. Vojtěcha. Ostatně prostřednictvím tzv. otonské renesance se Sasko obohatilo i o kulturní vlivy Byzance, která až do svého pádu pod náporem Osmanských Turků /1453/ reprezentovala vyšší kulturu než středověký Řím, s kterým bylo Bavorsko svázáno. Ale na rozdíl od dlouhodobých problematických vztahů Čechů s Němci /ať již Bavory nebo Sasy/, Čechy a Slováky spojovaly po staletí zápasy o zachování holé existence, hledali u sebe navzájem často pomoc a společným bojem se v první válce světové domohli samostatného státu a v druhé jeho obnovy. V tomto státě společně žili a pracovali 74 let., společně čelili i nástrahám budování beztřídní společnosti. Jak proti tomu chce pan premiér vytvářet identitu s Bavory na základě barokní a katolické kultury ? Ta byla přece společná pro celou katolickou Evropu a při vší nádheře nemohla českému národu nahradit ztráty utrpěné po Bílé hoře. Útrapy násilné protireformace a rekatolizace, ohrožení existence národa samé nemůže přece vyvážit lidový kult sv. Jana Nepomuckého a procesí poutníků na obou stranách Šumavy! Co jsou tyto folklorní epizody ve srovnání s účastí Čechů a Slováků v husitském hnutí, ve stavovském povstání, v úsilí buditelském a obrozenském, ve společných válečných bojích na život a na smrt?
Pan premiér nepřestává mluvit o společných hodnotách a duchovní spřízněnosti, které v jeho podání vytvářejí identitu česko–bavorskou, jako byl např. v 19. stol. rozvoj průmyslu, zvláště sklářství a pivovarnictví. Až události kolem „Mnichova 1938“ prý předznamenaly dlouhou krizi společné identity, válečné běsnění, poválečnou ztrátu identity docela, vykořenění českého pohraničí. A kde je příčina? Zvláštní. Žádné mocenské zájmy, expanze a agrese. Příčina spočívá, jak naznačuje pan premiér, v nesprávně etnicky a jazykově odvozené identitě. Ta je vinna tím, že vedle sebe již nežijí Češi, Židé a Němci, jak tomu bylo dříve. V této souvislosti pan premiér vyslovil lítost nad odsunem německých státních příslušníků po druhé světové válce .Přitom opakoval nepravdivé revanšistické formulace mluvčích odsunutých Němců, usazených v Bavorsku, aniž by se pokusil uvést je na pravou míru. Zamlčel, že r.1945 šlo o uplatnění dohod vítězných spojenců demilitarizovat, denacifikovat a demokratizovat celou Evropu, nikoli o nějaké úzce národní české zájmy. Zato si pochválil, že po r.1989 se v našem pohraničí vrací a obnovuje staronová identita.
Závěrem nezbývá než položit si otázku: Jací to mohou být Češi, když pan premiér hledá jejich identitu s Bavory? Když to, co uvádí jako jim společné, se nikdy netýkalo českého národa jako celku, ale jen některých vrstev, zpravidla odjinud do Čech přišlých, např. kolonizátorů, rekatolizátorů, průmyslových magnátů, arizátorů.? Někteří mezi nimi říkali, že „ nejsou Češi, ale Bémové,“ jejich vlast je „Bémen“. Mluvili německy a odmítali odvozovat svou identitu od etnického původu a jazyka, odvozovali ji od území, na kterém bydleli a působili. Pro ně a jejich potomky zřejmě hledal pan premiér identitu česko–bavorskou, v které se jazyková otázka neřeší. / Přirozeně jde o jazyky dva a přitom se předem ví, kterým jazykem se bude komunikovat. / Ale je ještě jedna skupina, které se pokus pana premiéra může zamlouvat. Skupina těch, o kterých bylo řečeno, že jsou to „Němci, mluvící česky“. I oni mohou získat identitou česko–bavorskou, resp. česko–sudetoněmeckou.
Pokus pana premiéra je nepřijatelný. Jeho pojetí identity je neudržitelné. Kulturní styky mezi národy ani výměna kulturních statků nemůže stačit k vytváření identity. Jsou všudypřítomné. /Kdyby byly podstatným znakem identity, byly by snad všechny národy identické, kulturní výměny se snad neúčastní jen nějaký ztracený kmen v pralese nebo obyvatelé zapomenutého ostrova v širém oceánu./ Stojíme přirozeně o dobré sousedské vztahy, stojíme o přátelské vztahy mezi národy. Odmítáme však falešné chiméry o naší identitě, které jsou v rozporu s naší historickou zkušeností a naši skutečnou identitu degradují. Čeští a slovenští vlastenci trvají na své identitě česko–slovenské.
PhDr. Marie L Neudorflová, Ph.D., k projevu Petra Nečase v bavorském zemském sněmu, 2013 únor
„Ten text je strašný, nepravdivý, podlézavý… Bylo by dobré vědět, kdo mu to psal, myslím asi někdo z okruhu Schwarzenberga. Základní problém je, že ani v českých zemích nikdy žádná pořádná spolupráce mezi Čechy a Němci nebyla, ty dvě národnosti žily vedle sebe ne spolu a většinou konfliktně.
Němci měli a dosud mají pocit superiority nad Čechy a do r. 1918 brutálně bránili tomu, aby Češi získali rovnoprávné postavení s německou menšinou v Čechách. To se pak znovu vyvalilo v jejich přístupech od druhé poloviny 30. let. Křesťanství i se slovanským jazykem a důrazem na vzdělání k nám přišlo již s Cyrilem a Metodějem, takže interpretace zdůrazňující německý vliv nejsou správné a záměrně zamlčují důležité historické skutečnosti.“
Autorka je historička
PhDr. Jiří Jaroš Nickelli k projevu Petra Nečase v bavorském zemském sněmu, 2013 únor
„Text se z pozice českého občana čte velmi, velmi těžko.
Občan pokládající se za Čecha se s tím vším nemůže vypořádat souhlasem. Celý text vyvolává dojem jakéhosi kulturního a civilizačního staletého "bratrství" mezi Bavory a Čechy. Řada argumentů musí být z české strany vnímána jako sporné a kontroverzní. Připomínají teze Moravcových knih "O český zítřek" a v "V úloze mouřenína." Vlastně není rozdíl mezi komentářem vyhlášení protektorátu, kde se říká, že jsme byli součástí česko–německého prostoru,a že nerozum nás oddělil – a mezi tvrzeními pana Nečase.
Vůbec všechna tvrzení o společném kulturním a civilizačním prostoru jsou zavádějící, scestná.
Od vzniku českého státu za Boleslava, se panovníci snažili získat nezávislost na německém "Raumu". Invaze církevních institutů byla protichůdná snaze českých panovníků o samostatnost, a ve středověku byla, stejně jako právní instituce, přijímána s nezbytím k fungování středověkých feudálních struktur, což nemělo nic společné s etnickým charakterem území českého státu, Příklady kněží a kolonistů jsou vytrženy účelově z historického kontextu, jako u protektorátních výkladů. Stejně bychom tak mohli mluvit o zachovávání církevně slovanských tradic u Karla IV. a spojenectví se srbským carem Dušanem Urošem. Na to odpovídá již Palacký podrobným rozborem stýkání a potýkání s němectvím v té době.
Zásadní zrady českých národních zájmu se pan Nečas dopustil odsouzením historie čs.republiky po roce 1918. Zamlčel přístup TGM k německé menšině na základě washingtonské deklarace o tom, že práva menšin budou ctěna. Svým nepravdivým výrokem o způsobení národnostního napětí, prý vneseného ČSR do vztahu česko–německých, pan Nečas selhal tuto etapu čs.dějin! Opak je pravdou – ČSR nabízela Němcům rovná práva, ctila německé školy a instituce, a že Němci uskutečnili r.1919 iredentu čtyř ilegálních žup, byl jejich problém, nikoli ČSR! Němci měli i své ministry a vysoké školství. Měli Czecha a Mayr–Hartinga a ti si nikdy nestěžovali na utlačování!!! Celý problém vyvolaly šovinistické organizace a později nacistická Sudetendeutsche Heimat front přetvořená v Sudetendeutsche Partei, jež po okupaci splynula s NSDAP! Každý henleinovec se po okupaci stal automaticky členem NDSAP! Dále se nesmí zapomínat na fašistické bojůvkové organizace,rozkládající ČSR již před Mnichovem – Volkssport, ordnery a freikorpsy. Každý odbojář a legionář musí text pana Nečase z principu odmítat jako protistátní, protihistorický – jako protiobraz skutečných dějin státu a republiky.“
Autor je předseda OV ČSBS Boskovice
Čs. státní idea a P. Nečas
S ohledem na značné odlišnosti v národnostním složení, kulturní vyspělosti, vzdělanosti i tradicích, v náboženské či nenáboženské orientaci obyvatelstva, měla zvláštní roli pro konstituování a integraci státního národa státní idea. Čs. státní idea, na jejímž vytváření v souvislosti se vznikem Československa, se ve velké míře podílel TGM, se rodila postupně již v 19. století – znovu se uplatňovaly teorie o československém jazyku, o československém národě, kdysi deklarované J. Jungmannem, J. Kollárem, P.J. Šafaříkem. Měla přispět k legitimování nové státní moci a nahradit dřívější ideu státu rakouského, v jejímž stínu po určitou dobu existovala i idea bohemismu, vyjadřující myšlenku smírného společného soužití Čechů s Němci v Čechách na základě zemského patriotismu. Tato idea se objevuje v závěru 18. století, jejím největším nositelem byl Bernard Bolzano. Zemský patriotismus též vyznávala značná část šlechty. Idea bohemismu prakticky zanikla po revolučním roce 1848, kdy byla smetena vlnou vzedmutého nacionalismu.
Ideu státu rakouského silně a soustavně nahlodával pangermanismus, jenž se formoval zvláště v pohraničních oblastech zemí Koruny české. Jeho nositeli se stali tzv. čeští Němci, kteří hlásali ideu soužití všech Němců v jednom státu. Vedle toho však pangermáni, a to ještě v době Rakouska–Uherska, požadovali v rámci Předlitavska tvrdou germanizaci Slovanů, kteří tvořili většinu jeho občanů, případně jejich vyhnání z historických slovanských území. Jednou z odpovědí na vzmáhající se rakouský germanismus bylo formování moderního českého národa, hledajícího své postavení ve středoevropském prostoru. Zpočátku platilo Palackého, že kdyby nebylo státu rakouského, museli bychom jej vytvořit. Český vztah k Rakousku byl tedy ještě v 19. století převážně pozitivní. Když však tento stát prokazoval svou stále větší vstřícnosti vůči Německé říši a měl stále menší pochopení pro slovanskou většinu, prohlásil Palacký: „Byli jsme před Rakouskem a budeme i po něm!“ Představitelé českého politického života již v období před započetím první světové války začali uvažovat o samostatnosti našeho národa a v průběhu války pak o vytvoření samostatného československého státu. V čele tohoto úsilí stal T.G. Masaryk, E. Beneš a M. R. Štefánek. Propagátorem této ideje v době války a zvláště v období poválečném byla výrazná část české inteligence. K hlavním nositelům idejí čs. státnosti patřili i legionáři, kteří svými oběťmi významnou měrou přispěli ke vzniku samostatného Československa.
Čs. státní idea byla vyjádřena byla ve Washingtonské deklaraci i v prvních dokumentech představitelů čsl. státnosti na území republiky. Z hlediska historického zdůrazňovala společné kořeny čs. státnosti již od 7. st. a opírala se o tradice cyrilometodějské, husitské, českobratrské a národní obrození. Čs. státní idea tak naplňovala ideu plně obnovené státnosti české. Význam čs. státnosti spatřovali její zakladatelé též v tom, co přinese Evropě, aby i další národy a státy považovaly Československo za užitečného činitele mezinárodní stability mezi demokratickými státy Evropy a světa.
Čs. státní idea je odůvodnitelná i tím, že proti zbyrokratizovanému, národnostně netolerantnímu Rakousku–Uhersku se postavila myšlenka svobodného, demokratického, tolerantního státu; kultivovala se tím, že za 20 let existence Československa, přestože bylo obklopeno fašistickými, nacistickými státy (Rakouskem, Maďarskem, Německem), vytvořila ostrůvek demokracie ve střední Evropě; za Druhé republiky byla popřena a tím ještě více vynikl význam jaký měla za První republiky.
Po Mnichovské dohodě vznikla nutnost najít novou státní ideu zajišťující přežití národa ve změněných mezinárodních poměrech – nabízí se restaurace ideologie zařazení Čechů do společenství Svaté říše římské národa německého. S touto ideou souvisela koncepce „lenního“ vztahu českého státu k Německé říši; další možnost – příklon k hodnotám autoritativního státu a fašistickým ideám, které byly představovány ideologií o podzimní revoluci 1938.
Česká společnost se cítila zrazena ve své orientaci na západní státy demokratické Evropy na demokratické hodnoty vlastního státu do té doby prosazované. Politická reprezentace, která se dostala k moci, odmítala demokracii a její principy formulované Masarykem a Benešem, které byly v Mnichově „poraženy“. Měl být vytvořen autoritativní národní stát. Politické svobody byly omezeny, utužila se cenzura – oficiální politiku nové vlády uplatňoval hlavně vůdce agrární strany R. Beran, který inicioval vytvoření Strany národní jednoty – jež měla být oficiální vládní stranou, formální opozicí se měla stát Strana práce vytvořená ze zbytku levicových stran.
Ve státní ideologii se také prosazovaly síly a koncepce, které byly poraženy revolucí v roce 1918 – proti Masarykově reformaci a ideologii husitské byla oslavována protireformace a idea svatováclavská v podobě podřízení se Německu. V 50. letech a později je čs. státní idea vytlačována novou ideologií, došlo k nahrazení symbolů První republiky (státní svátek vzniku ČSR nahrazen Dnem znárodnění atd.). V r. 1968 došlo k pokusu o návrat k původní myšlence čs. státnosti, po nastolení normalizace byl znemožněn.
ČR se na rozdíl od SR hlásí v Ústavě ke státnosti československé, ale ve vystoupeních svých některých reprezentantů zdůrazňuje jiné hodnoty než předválečná ČSR, např. pokud jde o odkaz husitství a české reformace. Zejména sílí trend, který je protikladný hodnotám, jež do naší státnosti vložili Masaryk a Beneš.
ákon č.245/2000 Sb. – o státních svátcích – ponechal sice 28. říjen, ale nespojuje ho již s obnovením české státnosti. Namísto toho označeno za den české státnosti 28. září – svátek sv. Václava (tak tomu bylo za II. republiky) a 1. leden za den obnovy samostatného českého státu. Oslavovat se má zánik Československa – zákon tak v rozporu s preambulí Ústavy vyjádřil určitou diskontinuitu s československou státností. Dochází k plíživému postupu k pořádkům Druhé republiky. Někteří politici se pokoušejí o postup nazpátek.
V České republice úzká skupina elit vzpomíná na Rakousko, jiní dokonce mluví o našem splynutí se SRN. Představují si, že naše republika by měla přistoupit do německého spolku jako 17. země V nedávných dnech Petr Nečas popřel čs. státní ideu svým projevem před bavorským zemským parlamentem. Podle jeho slov „je zřetelné, že ani dnes na cestě k nalezení vlastní identity neobejdeme se jeden bez druhého“.
Bez ohledu na historické skutečnosti dále mluvil o osudovém spojení Čech a Bavorska, o společné katolické a barokní kultuře. I když je zcela jednoznačné, že s německým živlem, tedy i bavorském, jsme se v historii nejen stýkali, ale především potýkali. Jde o celá staletí vzájemných bojů, kdy německý svět k nám mečem a ohněm vnikal a my se stále opakované jeho agresi bránili. Tzv. společná katolická kultura byla příznačná jen po období temna, tedy od porážky v bitvě na Bílé hoře. Toto kulturní „společenství“, jež bylo vynuceno silou zbraní nejen rakouských, ale i bavorských, nejdříve se projevilo popravami českých pánů a měšťanů, obnovením Zemského zřízení a vyhnáním desítek tisíc nejlepších našich lidí v čele s J.A. Komenským, kteří pro víru a záchranu vlastního života museli odejít do exilu. Bude se snad Rakousko a Bavorsko omlouvat nám za toto vyhnání? Jistě ne! Budeme moci restituovat takto konfiskovaný majetek, který šel do cizáckých rukou? Jistě ne!
Celé obdob temna, vyznačující se násilnou rekatolizací a germanizací, vedlo k tomu, že český jazyk umlkal, víra předků byla udržována jen potají. Vše bylo již od počátku doprovázeno obrovskými, i na tehdejší dobu nevídanými, konfiskacemi, jež vedly ke zchudnutí české šlechty a měst. Vznikla cizácká šlechta, např. i Schwarzenbergové, jímž české zájmy byly zcela cizí. Ve stínu vysokých barokních kostelních věží žil chudý český vesnický lid, který navzdory všemu ještě mluvil česky. V poslední chvíli přišlo národní obrození. Český národ vstal z mrtvých, aby zápasil za svou existenci a právo na rovné postavení mezi ostatními národy.
V první světové válce jsme my, Češi, stáli na jiné straně než Rakousko–Uhersko a Německo s Bavorskem. Byli jsme mezi vítězi. Budovali jsme svůj demokratický stát, zatímco v Bavorsku bylo semeniště nacismu již od počátku 20. let. V druhé světové válce, v níž Němci, včetně Bavorů, se dopouštěli dosud nevídaných zločinů, genocidy na řadě národů, též českého, jsme bojovali opět po boku Spojenců. Němci, obzvláště Bavoři se dostatečně nevypořádali s nacismem. Řada zločinců zde žila, aniž by byla potrestaná. Reparace nám Německo dosud nezaplatilo!
Po roce 1989, kdy opět někteří „politici“ začali zlehčovat čs. státní ideu, jsme se opětovně dostali pod německý mocenský vliv. Současné širší „evropské“ pohyby lze vykládat jako nový Drang nach Osten, tentokrát jinými prostředky. Ale opět vidíme po boku germanizátorů katolickou církev, která jim spolehlivě poskytuje veškerou možnou součinnost. Vždyť také štědré církevní restituce si musí zasloužit. A tak se dostal předseda vlády ČR až před bavorský zemský parlament, před nímž i slovy vypůjčenými od sudetů, se kál a hlásal „sounáležitost“.
P. Nečas podal zcela falešný obraz českých dějin, popřel čs. státní ideu. My, obyčejní Češi, k tomu můžeme říci, že se za toho pána nesmírně stydíme. Tento pán věděl, že podpora jeho vlády je asi pouhých 12%, věděl, že s jeho prohlášeními nemůže souhlasit velká většina našeho národa, ale nedbal. Nedbal proto, že není demokrat, že zřejmě se nepovažuje ani za Čecha. Jsme převážně nekatolíky, ze značné části ateisty. Nám nejbližším národem proto nejsou němečtí katoličtí Bavoři, nýbrž Slováci, pak Poláci, Jihoslované, Ukrajinci, Rusové. Prostě všichni Slované, jež Němci, samozřejmě i Bavoři, považovali za podlidi a chtěli je vyhubit, kromě těch, kteří měli sloužit panskému národu. Nechceme a nebudeme vstupovat do nějakých bližších vztahů s Bavorskem, není pro to důvod. Pokud Západočeský kraj bude považovat za žádoucí, většina jeho politické reprezentace se v souladu s tím demokraticky vyjádří, aby měl zvláštní vztahy k Bavorsku, prosím. Bude to jejich volba, ale svobodná a z hlediska mezinárodního práva možná i více odpovídající. ČR se spokojí s dobrými sousedskými vztahy se SRN. Nechceme se stát dalšími Lužickými Srby, kteří dnes bojují velkou bitvu o zachování pouhé vlastní existence, jímž ruší jejich školy, nebo jejich částí, jednu za druhou, jejichž kulturní činnost je podvázaná stále se zmenšujícím se tokem peněz, zatímco peníze pro propagandu „vyhnaných“ německé vlády navyšují, zejména bavorská. Lužická Srbština je mluvou již nemnohých věrných.
Víme, že současná vládnoucí „elita“ se shlíží v katolictví, vždyť ti nejhorší ministři za TOP09, kteří způsobili nejvíce zla, se vydávají za katolíky, jimž poměry Druhé republiky zřejmě nejsou cizí. I takto prezentované křesťanství získává punc odpudivosti.
Toto i další nás vede ke zvolání: Pryč s vládou sociální destrukce a národní zrady! Dost bylo Nečasů, Schwarzenbergů, Drábků a Hegrů! Dost bylo pozemšťování republiky!
V současnosti jde v republice o zásadní věci, např. o destrukci stávající státní struktury, o rostoucí chudobu lidí, o tzv. církevní restituce, o celkovou orientaci naší zahraniční politiky, o charakter státu. Současná vláda by již neměla činit žádné další kroky, týkající se zásadních otázek, dříve než suverénní lid ve volbách demokraticky určí, komu dá svoji důvěru.
Připravil dr. O. Tuleškov s využitím internetových materiálů
Pravda poloviční může být celá lež
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
„Richard Šulko je autorem příspěvku Přístup do Evropské unie a německá menšina v ČR. Hned na začátku klade otázku, zda je česká společnost vůbec zralá pro vstup do tohoto hodnotového společenství. To je téma, které zajímá jak politiky, tak prosté občany. Ještě dnes, 14 let po sametové revoluci, je vidět, jaké škody český většinový národ přivodil po roce 1918 a především po roce 1945 a 1948. Pryč od Říma, pryč od šlechty a jejích ctností, pryč od němectví: Výsledek nacionalistického myšlení je velmi smutný...My, německá menšina, jsme byli českým nacionalismem a tzv. bojem za svobodu silně poškozeni...". Šulko líčí dále, co nás čeká po vstupu do EU a poté konstatuje: "Příslušníci německé menšiny obdrží. po vstupu do EU velkou šanci. Mnozí díky své dvojjazyčnosti již dříve šanci využili. Díky návštěvám na Západě, díky sledování německé televize a mnozí i díky svému vyššímu životnímu standartu mají i evropské myšlení". Německou menšinu tak čekají po vstupu do EU lepší časy. Způsob myšlení se bude měnit u všech lidí. "Jestliže český národ nedokáže svou minulost sám přepracovat, tak členstvo EU mu jistě při tom pomůže".(Landes Zeitung č.4 z 18.2.2003, přeložil PhDr. V. Novák, CSc.)
Když se některá média seznámila s doslovným zněním projevu P. Nečase před bavorským zemským sněmem v Mnichově 21.2.2013, věnovala pozornost vřelému přijetí, kterého se našemu premiérovi a jeho projevu dostalo. V odpověď na některé kritické reakce našich autorů, kteří odmítli text jako historicky nepravdivý /dezinterpretuje naše dějiny počínaje středověkem/, omezili se mediální pracovníci na období po 2. světové válce. Zdůraznili, že pan premiér pouze citoval Česko–německou deklaraci z 21.1.1997, a vyslovil lítost nad odsunem německých státních příslušníků slovy: „Litujeme, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny.“
To ovšem je jen půl pravdy a nevím, proč se ani panu premiérovi ani médiím nehodila pravda celá. V Českoněmecké deklaraci totiž stojí i plnohodnotná omluva německé strany za historický vývoj vedoucí k Mnichovu, k rozbití Československa a k válce, a omluva za všechny zločiny na českém lidu. „Německá strana je si rovněž vědoma, že nacionálně socialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení.“
Proč pan premiér a oficiální média tuto rovnocennou část Deklarace zamlčují? Proč se stále hodí vytvářet dojem, že „ti zlí Češi“ byli vším vinni a stále odmítají „vyrovnat se s minulostí?“ Je to postoj nepravdivý, nespravedlivý a poškozuje jak české zájmy tak vztahy mezi národy. Komu je to vhod?
Brno
Předseda vlády ČR, Petr Nečas, a cesta do Bavor
Petr Nečas nějakou dobu kladl odpor tlaku, který na něj vyvíjel Horst Seehofer, tehdejší bavorský ministerský předseda, aby česká vláda zahájila přímá jednání s představiteli sudetoněmeckého landsmanšaftu. To byl již mnohaletý sen landsmanů. Můžeme říci, že zpočátku vše ustál.
V květnu 2012 však přijela na státní návštěvu do Prahy kancléřka A. Merkelová. Zdržela se v Praze pouze několik hodin, ale přesto si našla čas, aby premiéra Nečase upozornila, že landsmani čekají na přímá jednání s českou vládou.
Tuto intervenci již premiér nevyrovnal. Začal chystat velkou státní delegaci, která měla odjet do Bavorska. Snad bychom neměli zapomenout, že nějakou dobu byl šéfem poradců předsedy vlády nám dobře známý Petr Fiala. Ano ten, který je v současnosti předsedou vlády ČR.
V únoru 2013 přednesl svůj projev P. Nečas před bavorským zemským sněmem. Přítomné landsmany oslovil: "vážení krajané a bývalí spoluobčané". Dočkal se od nich za určité části svého projevu aplausu ve stoje. Je pravdou, že z vážených krajanů se stali milí krajané až v projevu pana D. Hermana a P. Bělobrádka.
Ale zpět k tomu hlavnímu. O intervenci kancléřky A. Merkelové ve prospěch landsmanů jsme se dozvěděli nikoliv z českého tisku, ten diskrétně v těchto záležitostech mlčel a mlčí dodnes, ale přímo z projevu B. Posselta, který pronesl na sjezdu SL v květnu 2013.
Předcházející intervence H. Seehofera a následné "žádosti" kancléřky Merkelové můžeme označit za nežádoucí vměšování do našich vnitřních záležitostí. Tímto svým postupem oba jmenovaní porušili tento princip mezinárodního práva a to se nám nelíbí.
Od projevu P. Nečase v Mnichově v r. 2013 vedla již přímá cesta k přímým rozhovorům mezi členy vládní delegace, vedené B. Sobotkou, a představiteli landsmanšaftu v r. 2016.
Co je potěšitelné, že pan premiér A. Babiš nás počátkem r. 2018 ujistil, že jeho vláda s landsmany jednat nebude. Proč vůbec ke zmíněným jednáním vůbec nemělo dojít? Sudetoněmecký landsmanšaft není subjektem mezinárodního práva. Především proto není partnerem pro naši vládu. Je samozřejmě i delší řada dalších důvodů. V Německu je pro vládu ČR jediný partner, a to vláda SRN. Na tom bychom měli stát a v souladu s tím jednat!
Vláda A. Babiše s tzv. sudetoněmeckým landsmanšaftem neměla viditelné styky. Ale hnutí premiéra Babiše ANO, bylo však jako pytel blech, který, jak patrno, nebylo lze uhlídat Otci zakladateli již v dřívější době. Brněnský primátor in. Petr Vokřál pěstoval sudetofilní politiku po celé své volební období. Za své úsilí o „zlepšení česko–sudeto–německých vztahů“ byl vyznamenán německým prezidentem řádem. A tak postupně se v ANO rojily další sudetofilové a germanofilové.
Dr. O. Tuleškov
Exponent sudetských Němců, Fiala Petr
Současný vůdce Sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernd Posselt je zároveň vůdcem německé pobočky organizace Panevropa, resp. PANEVROPSKÉ UNIE ČECH A MORAVY (na adrese Žerotínova 47, Praha 3). Tato německá frakce Paneuropa–Union má názorově blízko k vystěhovaleckým organizacím landsmanšaftu. Organizace je odpůrcem nacionalismu a chce zastupovat zájmy vysídlenců, pokud možno v rámci evropského sjednocování.
Ovšem, máme tu přímé napojení na Moravský zemský výbor spadající pod Sdružení Panevropa, a to z pozice vrcholového politika ODS. Blíže vysvětleno, současný vůdce Sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernd Posselt je zároveň vůdcem této německé frakce hnutí Panevropa. A předsedou Moravského zemského výboru sdružení Panevropa spadajícího pod Sudetoněmecký landsmanšaft je, světe div se, předseda ODS Petr Fiala! Pokud půjdeme dále do historie v našem bádání, tak zjistíme, že toto není zdaleka vše.
Petr Fiala působil také jako zástupce šéfredaktora katolicko–konzervativního časopisu Proglas, do kterého kromě něj samotného psali a měli otiskované články lidé, jako je právě Bernd Posselt nebo Otto Habsburk. Petr Fiala zde napsal článek v roce 1990 (číslo 9/10), ve kterém mj. cituje z projevu Otty Habsburka, který přijel do Brna přesvědčovat, že Češi mají na Západě své největší přátele v Sudetských Němcích. Článek obsahuje i tři fotografie, na kterých Petr Fiala pózuje s Berndem Posseltem, Otto Habsburkem, politikem KDU–ČSL Pavlem Tollnerem a praporem “Moravské zemské Panevropské unie”, jejímž byl předsedou.
V roce 1991 Petr Fiala studoval kurz Základy politologie pod patronací EHS. Bylo třeba vykovat nové evropské kádry, a tak jsem byl vybrán spolu se dvěma dalšími spolužáky do téhož kurzu. Byl tam také kromě Petra Fialy prezident mladých konzervativců David Částek. Nehodil jsem se ani do jedné party, která se tehdy o mě přetahovala. Bytostné vlastenectví je pro mě alfou a omegou, a tak sudetoněmecký výklad českých dějin v podání Petra Fialy na mně neudělal žádný dojem. Již tehdy jsme byli ideovými protipóly. Rozhodl jsem se celý život studovat vše, co posiluje naši státnost a náš výklad historie. Již tehdy jsem byl inspirován Masarykem, a to mi zůstane po celý můj život. Naše přesvědčení musí stát na skále a nic nás nesmí zviklat v našem boji s revanšisty typu Petra Fialy.
Kopie časopisu Proglas, Petr Fiala s Berndem Posseltem a Otto von Habsburkem.
Petr Fiala působil jako ministr školství v Nečasově vládě jen něco přes rok, ale stačil do českých škol přivést AIESEC a jeho Edison. To je organizace, která v Rusku na školách dokonce omlouvala čečenské teroristy a Šamila Basajeva, kterého během Čečenské války podporovala americká CIA a Madeleine Albright. Basajev měl přezdívku “čečenský Usama Bin Ladin”, protože plnil pro Američany stejnou úlohu jako jeho vzor. Je proto tristní, že právě ODS udělila AIESECu patronát pro činnost na českých školách, když sebe označuje za pravicovou stranu. Přitom její předseda umožnil udělení patronátu neomarxistické levicové mládežnické organizaci AIESEC, která dětem pumpuje do hlav multikulturní indoktrinaci a obdiv k islámu. Až vám bude zase někdy “konzervativní” ODS vykládat něco o pronárodním ukotvení, tradicích a hodnotách, vzpomeňte si na AIESEC, na Edison či na Fialovo působení ve výrazně prosudetském hnutí Panevropa.
mjr. v. z. PhDr. Stanislav Balík. Častohostice 68,balik.standa@tiscali.cz
Společné prohlášení Ruské federace a Čínské lidové republiky o mezinárodních vztazích vstupujících do nové éry a globálním udržitelném rozvoji
Dne 4. února 2022 navštívil prezident Ruské federace Vladimir Putin na pozvání prezidenta Čínské lidové republiky Si Ťin–pchinga dne 4. února 2022 návštěvu Číny. Hlavy států jednaly v Pekingu a zúčastnily se zahajovacího ceremoniálu XXIV. zimních olympijských her.
Ruská federace a Čínská lidová republika, dále jen strany, prohlašují následující:
Dnes svět prochází velkými změnami, lidstvo vstupuje do nové éry rychlého rozvoje a rozsáhlých transformací. Rozvíjejí se procesy a jevy jako multipolarita, ekonomická globalizace, informatizace společnosti, kulturní diverzita, transformace systému globálního vládnutí a světového řádu, zvyšuje se propojenost a závislost států, formuje se trend přerozdělování rovnováhy světových sil, roste požadavek světového společenství na vedení v zájmu mírového a progresivního rozvoje. Na pozadí probíhající pandemie nové koronavirové infekce ve světě je přitom situace v oblasti mezinárodní a regionální bezpečnosti každým dnem stále složitější, množí se globální výzvy a hrozby. Některé síly reprezentující menšinu na světové scéně nadále prosazují jednostranné přístupy k řešení mezinárodních problémů a uchylují se k mocenské politice, praktikují zasahování do vnitřních záležitostí jiných států, poškozují jejich legitimní práva a zájmy, vyvolávají rozpory, neshody a konfrontace, brání rozvoji a pokrok lidstva, což způsobuje odmítnutí ze strany mezinárodního společenství.
Strany apelují na všechny státy s výzvou v zájmu společného blaha, aby posílily dialog a vzájemnou důvěru, prohloubily vzájemné porozumění, prosazovaly takové univerzální hodnoty jako mír, rozvoj, rovnost, spravedlnost, demokracii a svobodu, respektovaly práva národů nezávisle volit cestu rozvoje svých zemí a také suverenitu a zájmy států v oblasti bezpečnosti a rozvoje, chránit mezinárodní systém založený na ústřední roli OSN, světový řád založený na mezinárodním právu, dosáhnout skutečného multilateralismu s ústřední a koordinační úlohou OSN a její Rady bezpečnosti, podporovat demokratizaci mezinárodních vztahů, zajistit dosažení míru, stability a udržitelného rozvoje na Zemi.
Strany jsou v tom jednomyslné, demokracie je univerzální hodnotou, nikoli výsadou jednotlivých států, její prosazování a ochrana je společným úkolem celého světového společenství.
Strany vycházejí z toho, že demokracie je způsob, jak se občané podílejí na řízení vlastní země v zájmu zlepšení blahobytu obyvatel a zajištění principu demokracie. Demokracie se uplatňuje ve všech sférách veřejného života a v rámci národního procesu, odráží zájmy všeho lidu, jeho vůli, zaručuje jeho práva, uspokojuje jeho potřeby a chrání jeho zájmy. Demokracie není postavena na šablonách. V závislosti na společensko–politické struktuře, historii, tradicích a kulturních charakteristikách konkrétního státu mají jeho obyvatelé právo volit takové formy a metody zavádění demokracie, které odpovídají specifikům tohoto státu. Pouze jeho lidé mají právo posuzovat, zda je stát demokratický.
Strany poznamenávají, že Rusko a Čína, jakožto světové mocnosti s bohatým kulturním a historickým dědictvím, mají hluboké tradice demokracie založené na tisíciletých zkušenostech s rozvojem, široké podpoře veřejnosti a zohledňujícím potřeby a zájmy občanů. Rusko a Čína zaručují svým národům právo v souladu se zákonem podílet se různými metodami a různými formami na správě státu a veřejného života. Národy obou zemí věří ve zvolenou cestu a respektují demokratickou strukturu a tradice jiných států.
Strany poznamenávají, že demokratické principy se uplatňují nejen v domácí vládě, ale také na globální úrovni. Pokusy jednotlivých států vnutit své „demokratické standardy“ jiným zemím, přisvojit si monopolní právo posuzovat úroveň souladu s kritérii demokracie, vytyčit dělicí čáry podél ideologických základů, mimo jiné vytvořením úzkého formátu bloky a situační spojenectví, jsou ve skutečnosti příkladem pošlapávání demokracie a ústupu od jejího ducha a pravých hodnot. Takové pokusy jednat jako hegemon představují vážnou hrozbu pro globální a regionální mír a stabilitu a podkopávají stabilitu světového řádu.
Strany jsou přesvědčeny, že ochrana demokracie a lidských práv by neměla být používána jako nástroj k vyvíjení tlaku na jiné země. Strany vystupují proti zneužívání demokratických hodnot, vměšování do vnitřních záležitostí suverénních států pod záminkou ochrany demokracie a lidských práv i proti pokusům vyvolat rozkol a konfrontaci ve světě. Strany vyzývají mezinárodní společenství, aby respektovalo rozmanitost kultur a civilizací, právo národů různých zemí na sebeurčení. Strany jsou připraveny spolupracovat se všemi zainteresovanými partnery v zájmu podpory skutečné demokracie.
Strany berou na vědomí, že Charta OSN a Všeobecná deklarace lidských práv definují vznešené cíle v oblasti všeobecných lidských práv, stanoví základní principy, které musí všechny státy dodržovat a uplatňovat v praxi. Zároveň vzhledem k národním specifikům, rozdílům v historii a kultuře, sociálnímu systému a úrovni socioekonomického rozvoje států je nutné korelovat univerzalitu lidských práv s reálnou situací v konkrétní zemi, chránit lidská práva v souladu se stavem věcí ve státech a potřebami obyvatelstva.
Prosazování a ochrana lidských práv je společným úkolem mezinárodního společenství. Státy by měly věnovat stejnou pozornost všem kategoriím lidských práv a systematicky je prosazovat. Mezinárodní spolupráce v oblasti lidských práv musí probíhat na základě rovnocenného dialogu za účasti všech zemí. Všechny státy by měly mít rovný přístup k právu na rozvoj. Interakce a spolupráce v otázkách lidských práv by měla být založena na rovnosti všech zemí a vzájemném respektu s cílem posílit mezinárodní systém lidských práv….
Strany jsou hluboce znepokojeny vážnými výzvami v oblasti mezinárodní bezpečnosti a vycházejí ze skutečnosti, že osudy národů všech zemí jsou vzájemně propojeny. Žádný stát nemůže a ani by neměl zajišťovat svou bezpečnost izolovaně od bezpečnosti celého světa a na úkor bezpečnosti ostatních států. Mezinárodní společenství se musí aktivně podílet na globálním řízení v zájmu zajištění všeobecné, komplexní, nedělitelné a udržitelné bezpečnosti.
Strany znovu potvrzují svou pevnou vzájemnou podporu při ochraně svých základních zájmů, státní suverenity a územní celistvosti a vystupují proti vměšování vnějších sil do jejich vnitřních záležitostí.
Ruská strana znovu potvrzuje své dodržování zásady „Jedna Čína“, potvrzuje, že Tchaj–wan je nedílnou součástí Číny a staví se proti nezávislosti Tchaj–wanu v jakékoli podobě.
Rusko a Čína se staví proti akcím vnějších sil s cílem podkopat bezpečnost a stabilitu ve společných sousedních regionech, mají v úmyslu bránit se vměšování vnějších sil pod jakoukoli záminkou do vnitřních záležitostí suverénních zemí, staví se proti „barevným revolucím“ a posílí spolupráci ve výše uvedených oblastech.
Strany odsuzují terorismus ve všech jeho projevech, prosazují myšlenku vytvoření jednotné globální protiteroristické fronty s ústřední rolí OSN, stojí za posílení politické koordinace a konstruktivní interakce v oblasti mnohostranného úsilí v boji proti terorismu. Strany se staví proti politizaci otázek boje proti terorismu a jejich přeměně v nástroj politiky dvojího metru, odsuzují praxi zasahování do vnitřních záležitostí jiných států pro geopolitické účely prostřednictvím využívání teroristických a extremistických skupin, jakož i jako pod vlajkou boje proti mezinárodnímu terorismu a extremismu.
Strany se domnívají, že jednotlivé státy, vojensko–politické aliance nebo koalice sledující cíl získat přímo či nepřímo jednostranné vojenské výhody na úkor bezpečnosti ostatních, a to i prostřednictvím nekalé soutěže, zesilují geopolitickou rivalitu, rozdmýchávají antagonismus a konfrontaci, vážně podkopávají pořádek v oblasti mezinárodní bezpečnosti a globální strategické stability. Strany jsou proti dalšímu rozšiřování NATO, vyzývají Severoatlantickou alianci, aby opustila ideologické přístupy z dob studené války, respektovala suverenitu, bezpečnost a zájmy jiných zemí, rozmanitost jejich civilizačních a kulturně–historických způsobů, objektivně a spravedlivě zacházet s mírovým vývojem jiných států. Strany jsou proti vytváření struktur uzavřeného bloku a protichůdných táborů v asijsko–pacifickém regionu a zůstávají velmi ostražité, pokud jde o negativní dopad americké indicko–pacifické strategie na mír a stabilitu v tomto regionu. Rusko a Čína vyvíjejí soustavné úsilí o vybudování rovného, otevřeného a inkluzivního bezpečnostního systému v asijsko–pacifické oblasti (APR), který není namířen proti třetím zemím a zajišťuje mír, stabilitu a prosperitu.
Strany vítají přijaté společné prohlášení vedoucích představitelů pěti států disponujících jadernými zbraněmi o předcházení jaderné válce a předcházení závodům ve zbrojení a věří, že všechny státy vlastnící jaderné zbraně by se měly vzdát mentality studené války a her s nulovým součtem snížit roli jaderných zbraní ve své národní bezpečnostní politice, stáhnout jaderné zbraně rozmístěné v zahraničí, vyloučit neomezený rozvoj globální protiraketové obrany (ABM), přijmout účinná opatření ke snížení rizika jaderných válek a jakýchkoli ozbrojených konfliktů mezi zeměmi s vojenským jaderným potenciály.
Smluvní strany potvrzují, že Smlouva o nešíření jaderných zbraní je základním kamenem systému mezinárodního odzbrojení a nešíření jaderných zbraní, důležitou součástí poválečného systému mezinárodní bezpečnosti a hraje nepostradatelnou roli při zajišťování míru. a vývoj na planetě. Mezinárodní společenství by mělo přispět k vyvážené implementaci tří pilířů Smlouvy a spolupracovat na ochraně důvěryhodnosti, účinnosti a univerzálnosti tohoto dokumentu.
Strany jsou vážně znepokojeny tím, že USA, Spojené království a Austrálie (AUKUS) vytvořily „trojstranné bezpečnostní partnerství“, které zajišťuje prohloubení spolupráce mezi jeho účastníky v oblastech ovlivňujících strategickou stabilitu, zejména jejich rozhodnutí zahájit spolupráci v poli jaderných ponorek. Rusko a Čína se domnívají, že takové akce jsou v rozporu s úkoly zajištění bezpečnosti a udržitelného rozvoje asijsko–pacifické oblasti, zvyšují riziko zahájení závodů ve zbrojení v regionu a vytvářejí vážná rizika šíření jaderných zbraní. Strany takové kroky důrazně odsuzují a vyzývají účastníky AUKUS, aby věrně plnili své závazky v oblasti nešíření jaderných zbraní a raket a společně chránili mír, stabilitu a rozvoj v regionu.
Strany jsou hluboce znepokojeny japonskými plány na vypuštění radioaktivní vody z jaderné elektrárny Fukušima do oceánu a potenciálním dopadem těchto akcí na životní prostředí. Strany zdůrazňují, že k ukládání radioaktivní vody je třeba přistupovat se vší odpovědností a musí být řádně prováděno na základě dohod japonské strany se sousedními státy, jinými zainteresovanými stranami a příslušnými mezinárodními strukturami a za předpokladu transparentnosti, vědeckého zdůvodnění, v souladu s mezinárodním právem.
Strany se domnívají, že odstoupení USA od Smlouvy o jaderných silách středního doletu, urychlení výzkumu a vývoje pozemních raket středního a kratšího doletu a přání rozmístit je v asijsko–pacifických a evropských regionech, a stejně jako jejich převedení na jejich spojence, znamená zvýšení napětí a nedůvěry, zvýší rizika pro mezinárodní a regionální bezpečnost, povede k oslabení mezinárodního systému nešíření a kontroly zbrojení a podkope globální strategickou stabilitu. Strany vyzývají Spojené státy, aby pozitivně reagovaly na ruskou iniciativu a vzdaly se plánů rozmístit pozemní rakety středního a kratšího doletu v asijsko–pacifické oblasti a v Evropě. Strany budou nadále udržovat kontakty a posilovat koordinaci v této otázce.
Čínská strana jedná s porozuměním a podporuje návrhy předložené Ruskou federací na vytvoření dlouhodobých právně závazných bezpečnostních záruk v Evropě.
Strany poznamenávají, že vypovězení řady důležitých mezinárodních dohod v oblasti kontroly zbrojení Spojenými státy má mimořádně negativní dopad na mezinárodní a regionální bezpečnost a stabilitu. Strany vyjadřují znepokojení nad pokrokem amerických plánů na rozvoj globální protiraketové obrany a rozmístění jejích prvků v různých oblastech světa v kombinaci s budováním potenciálu vysoce přesných nejaderných zbraní pro odzbrojovací údery a další strategické úkoly. Strany zdůrazňují význam využívání vesmíru pro mírové účely, důrazně podporují ústřední úlohu Výboru OSN pro mírové využívání vesmíru při podpoře mezinárodní spolupráce, udržování a rozvoji mezinárodního vesmírného práva a regulace v oblasti vesmíru činnosti. Rusko a Čína budou nadále budovat spolupráci na tématech společného zájmu, jako je dlouhodobá udržitelnost vesmírných aktivit a průzkum a využívání vesmírných zdrojů. Strany se staví proti pokusům jednotlivých států proměnit vesmír v arénu ozbrojeného střetnutí a znovu zdůrazňují svůj záměr vyvinout veškeré nezbytné úsilí, aby zabránily ozbrojování vesmíru a závodům ve zbrojení ve vesmíru. Budou se stavět proti aktivitám směřujícím k dosažení vojenské převahy ve vesmíru a jejímu využití pro bojové operace. Strany znovu zdůrazňují, že je třeba co nejdříve zahájit jednání s cílem uzavřít právně závazný mnohostranný dokument založený na rusko–čínském návrhu smlouvy o předcházení umístění zbraní v kosmickém prostoru, použití síly nebo hrozbě síly proti vesmíru objektů, které by poskytly základní a spolehlivé záruky pro zamezení závodů ve zbrojení a zbrojení v kosmickém prostoru.
Rusko a Čína zdůrazňují, že k cíli zabránit závodům ve zbrojení v kosmickém prostoru mohou přispět i vhodná opatření pro transparentnost a budování důvěry, včetně mezinárodní zbrojní iniciativy/politického závazku ve vesmíru, která není na prvním místě, ale taková opatření by měla doplňovat , ale nenahrazují účinný právně závazný režim, kterým se řídí vesmírné aktivity.
Strany znovu potvrzují své přesvědčení, že Úmluva o zákazu vývoje, výroby a hromadění bakteriologických (biologických) a toxinových zbraní a o jejich zničení (BTWC) je zásadní jako pilíř mezinárodního míru a bezpečnosti. Rusko a Čína zdůrazňují své odhodlání zachovat autoritu a účinnost úmluvy.
Strany potvrzují potřebu úplného dodržování a dalšího posílení BTWC, mimo jiné prostřednictvím její institucionalizace, posílení jejích mechanismů a přijetí právně závazného protokolu k úmluvě s účinným mechanismem ověřování, jakož i prostřednictvím pravidelných konzultací a spolupráce při řešení případných otázek v souvislosti s implementací Úmluvy.
Strany zdůrazňují, že domácí a zahraniční vojensko–biologické aktivity Spojených států a jejich spojenců vyvolávají v mezinárodním společenství vážné obavy a otázky týkající se jejich dodržování BTWC. Strany sdílejí názor, že takové aktivity představují vážnou hrozbu pro národní bezpečnost Ruské federace a Číny a poškozují bezpečnost příslušných regionů. Strany vyzývají Spojené státy a jejich spojence, aby jednali otevřeně, transparentně a zodpovědně tím, že budou řádně podávat zprávy o svých biologických vojenských aktivitách prováděných v zahraničí a na jejich území a budou podporovat obnovení jednání o právně závazném protokolu k BTWC. s účinným ověřovacím mechanismem.
Strany potvrzují svůj závazek dosáhnout cíle vybudovat svět bez chemických zbraní a vyzývají všechny strany Úmluvy o chemických zbraních, aby společně prosazovaly její důvěryhodnost a účinnost. Rusko a Čína jsou hluboce znepokojeny politizací Organizace pro zákaz chemických zbraní a vyzývají všechny její členy k posílení solidarity a spolupráce, k ochraně tradice rozhodování založeného na konsensu. Rusko a Čína trvají na tom, aby Spojené státy jako jediný smluvní stát Úmluvy, který nedokončil proces ničení chemických zbraní, urychlily likvidaci svých zásob chemických zbraní. Strany zdůrazňují význam zachování rovnováhy mezi závazky států v oblasti nešíření a zájmy legitimní mezinárodní spolupráce při využívání pokročilých technologií a souvisejících materiálů a zařízení pro mírové účely. Strany berou na vědomí rezoluci „Podpora mezinárodní spolupráce v oblasti mírového využití v kontextu mezinárodní bezpečnosti“, schválenou na 76. zasedání Valného shromáždění OSN z iniciativy Číny, jejímž spoluautorem je Rusko, a těší se na jeho důsledné provádění v souladu s cíli v něm stanovenými.
Strany přikládají velký význam otázkám správy v oblasti umělé inteligence. Strany jsou připraveny posílit dialog a kontakty v otázkách umělé inteligence.
Strany znovu opakují svou připravenost prohloubit spolupráci v oblasti mezinárodní informační bezpečnosti a přispět k vybudování otevřeného, bezpečného, udržitelného a dostupného prostředí IKT. Smluvní strany zdůrazňují, že pro informační prostor platí principy nepoužití síly, respektování státní suverenity a základních lidských práv a svobod, nevměšování do vnitřních záležitostí jiných států schválené Chartou OSN. Rusko a Čína znovu potvrzují klíčovou roli OSN v reakci na hrozby pro mezinárodní informační bezpečnost a vyjadřují svou podporu organizaci při vytváření nových standardů chování pro státy v této oblasti.
Strany vítají provádění globálního procesu vyjednávání IIS v rámci jednotného mechanismu, v této souvislosti podporují činnost otevřené pracovní skupiny OSN pro bezpečnost při používání informačních a komunikačních technologií (ICT) a ICT 2021– 2025 (WGOS) a vyjadřují svou připravenost mluvit v ní z jednotného stanoviska. Strany považují za nezbytné spojit úsilí mezinárodního společenství o vytvoření nových norem odpovědného chování států, včetně norem právní povahy, a také univerzálního mezinárodního právního dokumentu upravujícího činnost států v oblasti ICT. Strany se domnívají, že iniciativa Global Data Security Initiative, předložená čínskou stranou a v zásadě podporovaná ruskou stranou, poskytuje základ pro diskusi a formování reakcí pracovní skupiny na hrozby pro bezpečnost dat a další hrozby pro mezinárodní informační bezpečnost.
Strany znovu vyjadřují svou podporu rezolucím Valného shromáždění OSN 74/247 a 75/282, podporují práci příslušného zvláštního výboru vládních expertů a usnadňují jednání v rámci OSN o vypracování mezinárodní úmluvy o boji proti používání ICT pro kriminální účely.
Strany přebírají iniciativu k zajištění konstruktivní účasti všech stran na jednání s cílem zaručit brzkou dohodu o autoritativní, univerzální a komplexní úmluvě a předloží ji Valnému shromáždění OSN během 78. zasedání v přísném souladu s rezolucí 75/ 282. Pro tyto účely Rusko a Čína předložily společný návrh takové úmluvy jako základ pro jednání.
Strany podporují kurz k internacionalizaci správy internetu, zasazují se o rovná práva na jeho správu, považují za nepřijatelné jakékoli pokusy o omezení jejich suverénního práva regulovat a zajišťovat bezpečnost národních segmentů internetu, mají zájem o aktivnější zapojení Mezinárodní telekomunikační unie do řešení těchto úkolů.
Strany hodlají na základě příslušné mezivládní dohody z roku 2015 prohloubit bilaterální spolupráci v oblasti zajišťování mezinárodní informační bezpečnosti. Za tímto účelem se strany dohodly na přijetí plánu rusko–čínské spolupráce v této oblasti v blízké budoucnosti.
Strany zdůrazňují, že Rusko a Čína jako světové mocnosti a stálí členové Rady bezpečnosti OSN hodlají přísně dodržovat morální zásady a odpovědnost, rozhodně prosazovat mezinárodní systém, v němž OSN hraje ústřední koordinační roli v mezinárodních záležitostech, podporovat světový řád založený na mezinárodním právu, včetně cílů a principů Charty OSN, podporovat multipolaritu a podporovat demokratizaci mezinárodních vztahů, společně budovat ještě prosperující, stabilnější a spravedlivější svět a společně vytvářet nový typ mezinárodních vztahů.
Ruská strana si všímá pozitivního významu konceptu čínské strany vybudovat „společenství se společným osudem lidstva“ pro posílení solidarity světového společenství a sjednocení úsilí v reakci na společné výzvy. Čínská strana si všímá pozitivního významu snah ruské strany o vytvoření spravedlivého multipolárního systému mezinárodních vztahů.
Strany hodlají pevně prosazovat nedotknutelnost výsledků druhé světové války a nastolený poválečný světový řád, bránit autoritu OSN a spravedlnost v mezinárodních vztazích a bránit se pokusům popírat, překrucovat a falšovat historii. druhé světové války.
Aby se předešlo opakování tragédie světové války, strany rezolutně odsoudí akce směřující k vyrovnání odpovědnosti za zvěrstva fašistických agresorů, militaristických vetřelců a jejich kompliců, znesvěcení a pošpinění cti vítězných zemí.
Strany stojí za vytvořením nového typu vztahů mezi světovými mocnostmi založeného na vzájemném respektu, mírovém soužití a vzájemně výhodné spolupráci. Potvrzují, že rusko–čínské mezistátní vztahy nového typu jsou lepší než vojensko–politické aliance z dob studené války.
Přátelství mezi oběma státy nemá hranice, neexistují zakázané zóny ve spolupráci, posilování bilaterální strategické spolupráce není namířeno proti třetím zemím, není ovlivněno měnícím se mezinárodním prostředím a situačními změnami ve třetích zemích.
Strany znovu zdůrazňují nutnost konsolidovat a nerozdělovat mezinárodní společenství, potřebu spíše spolupráce než konfrontace. Strany jsou proti návratu mezinárodních vztahů do stavu konfrontace mezi hlavními mocnostmi, kdy se slabí stávají kořistí silných. Strany mají v úmyslu postavit se proti pokusům nahradit obecně uznávané a s mezinárodním právem konzistentní formáty a mechanismy určitými pravidly vyvinutými v „úzkém kruhu“ jednotlivými zeměmi či bloky zemí, postavit se proti řešení mezinárodních problémů nikoli na základě konsensu, ale prostřednictvím programů obcházení, postavit se proti politice síly, obtěžování, jednostranným sankcím a extrateritoriálnímu výkonu jurisdikce, jakož i proti zneužívání politik kontroly vývozu, podporovat usnadnění obchodu v souladu s pravidly Světové obchodní organizace (WTO).
Strany znovu potvrdily svůj záměr vybudovat koordinaci zahraniční politiky, zavést skutečný multilateralismus, posílit spolupráci na mnohostranných platformách, chránit společné zájmy, udržovat mezinárodní a regionální rovnováhu sil a zlepšit globální vládnutí.
Strany podporují a brání mnohostranný obchodní systém založený na ústřední úloze Světové obchodní organizace (WTO), aktivně se účastní reformy WTO, staví se proti jednostranným přístupům a protekcionismu. Strany jsou připraveny posílit partnerský dialog a koordinovat postoje k obchodním a ekonomickým otázkám společného zájmu, přispět k zajištění udržitelného a stabilního fungování globálních a regionálních hodnotových řetězců, podporovat vytváření otevřenějšího, inkluzivnějšího, transparentního, ne –diskriminační systém mezinárodních obchodních a ekonomických pravidel.
Strany podporují formát G20 jako důležitou platformu dialogu pro projednávání otázek mezinárodní hospodářské spolupráce a protikrizových opatření, společně prosazují posilování ducha solidarity a spolupráce v rámci G20, podporují vedoucí úlohu sdružení v těchto oblastech jako mezinárodní boj proti epidemiím, obnova světové ekonomiky, podpora inkluzivního udržitelného rozvoje, zlepšení globálního systému správy ekonomických záležitostí spravedlivým a racionálním způsobem v zájmu společného boje proti globálním výzvám.
Strany podporují prohlubování strategického partnerství v rámci BRICS, prosazují rozšíření spolupráce ve třech hlavních oblastech: politika a bezpečnost, ekonomika a finance a humanitární výměny. Rusko a Čína hodlají zejména podporovat rozvoj interakce v oblasti veřejného zdraví, digitální ekonomiky, vědy, inovací a technologií, včetně technologií umělé inteligence, a také zvýšit koordinaci zemí BRICS na mezinárodních platformách. Strany usilují o další posílení formátu BRICS Plus/Outreach jako účinného mechanismu dialogu s regionálními integračními sdruženími a organizacemi rozvojových zemí a států s rozvíjejícími se trhy.
Ruská strana poskytne plnou podporu čínské straně jako předsedovi sdružení v roce 2022 a poskytne pomoc při plodném konání XIV. summitu BRICS.
Rusko a Čína mají za cíl komplexně posílit Šanghajskou organizaci spolupráce (SCO) a dále posílit její roli při utváření polycentrického světového řádu založeného na všeobecně uznávaných principech mezinárodního práva, multilateralismu, rovné, společné, nedělitelné, komplexní a udržitelné bezpečnosti.
Považují za důležité důsledně implementovat dohody o zlepšování mechanismů čelit výzvám a hrozbám pro bezpečnost členských států SCO a v rámci řešení tohoto problému se zasazovat o rozšíření funkčnosti Regionální protiteroristické struktury SCO. Strany přispějí k poskytnutí nové kvality a dynamiky ekonomické interakci mezi členskými státy SCO v oblasti obchodu, výroby, dopravy, energetiky, financí, investic, zemědělství, cel, telekomunikací, inovací a dalších oblastí společného zájmu, včetně využívání pokročilých, zdroje šetřících, energeticky účinných a „zelených“ technologií. Strany berou na vědomí plodnou interakci v rámci SCO na základě Dohody mezi vládami členských států Šanghajské organizace pro spolupráci z roku 2009 o spolupráci v oblasti mezinárodní informační bezpečnosti, jakož i v rámci specializované skupiny expertů . V této souvislosti vítají, že Rada hlav států členských států SCO přijala dne 17. září 2021 v Dušanbe plán interakce mezi členskými státy SCO o zajištění mezinárodní informační bezpečnosti na období 2022–2023.
Rusko a Čína vycházejí ze stále rostoucího významu kulturní a humanitární spolupráce pro progresivní rozvoj SCO. Za účelem posílení vzájemného porozumění mezi národy členských států SCO budou i nadále účinně podporovat prohlubování interakce v oblastech, jako jsou kulturní vazby, vzdělávání, věda a technika, zdravotnictví, ochrana životního prostředí, cestovní ruch, mezilidské vztahy. kontakty, sport. Rusko a Čína budou i nadále pracovat na posílení role APEC jako přední asijsko–pacifické platformy pro mnohostranný dialog o ekonomických otázkách. Strany mají v úmyslu zintenzivnit koordinaci akcí, aby úspěšně provedly „směrnice Putrajaya pro rozvoj APEC do roku 2040“ se zaměřením na vytváření svobodného, otevřeného, spravedlivého, nediskriminačního, transparentního a předvídatelného obchodního a investičního prostředí v regionu. Zvláštní důraz bude kladen na boj proti pandemii nové koronavirové infekce a ekonomické oživení, digitalizaci široké škály různých sfér života, ekonomické oživení vzdálených území a navázání interakce mezi APEC a dalšími regionálními multilaterálními asociacemi se shodným programem. .
Strany mají v úmyslu rozvíjet spolupráci v rámci formátu „Rusko–Indie–Čína“ a také posílit interakci na takových místech, jako je Východoasijský summit, Regionální fórum ASEAN o bezpečnosti, Setkání ministrů obrany ASEAN členské státy a partneři dialogu. Rusko a Čína podporují ústřední roli ASEANu v rozvoji spolupráce ve východní Asii, pokračují ve zvyšování koordinace při prohlubování spolupráce s ASEAN a společně prosazují spolupráci v oblasti veřejného zdraví, udržitelného rozvoje, boje proti terorismu a boje proti nadnárodní trestné činnosti. Strany hodlají pokračovat v práci v zájmu posílení role ASEAN jako klíčového prvku regionální architektury
– celý odkaz
Pozn.: Přeloženo googlem, jazykově upraveno L.S.Přišlo e–poštou
Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 759. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých vlasteneckých organizací, Praha, 2. února 2022.
Webová adresa:
Estránky:
FB: :
